Dánský matador Bille August se narodil 9. listopadu 1948 v dánském městečku Brede. Ačkoli jeho jméno v tuzemsku není veřejností tolik reflektované, jde o jednoho z nejoceňovanějších a tvorbou nejrozmanitějších dánských režisérů. Jde o jediného tamního režiséra oceněného dvěma Zlatými palmami z canneského festivalu, celkově se tento úspěch povedl devíti autorům, pyšnit se může i Oscarem či Zlatým glóbem. Jeho počátky jsou však spjaté s fotografií a kamerou, z nichž druhou jmenovanou vystudoval na Dánské národní škole, z jejíchž řad později vyšel i enfant terrible Lars von Trier či tvůrčí chameleon Thomas Vinterberg. Augustova zkušenost s kompozicemi a obrazotvorností se silně propsala i do jeho režijní tvorby, která je výtvarně bohatá a vyniká pečlivým rozestavením postav a objektů v rámu, stejně jako prací s hloubkou ostrosti a inscenací.

Režijní debut natočil roku 1979. Bylo jím romantické drama Líbánky, uvedené na festivalu v Moskvě, jenž se tehdy na nátlak Sovětského svazu přetahoval o pozornost s tuzemským festivalem v Karlových Varech. Již v tomto snímku nastínil, jakým směrem se jeho filmografie bude ubírat. Líbánky jsou totiž komorní melodramatickou romancí, v níž se noří do komplikovaných partnerských vztahů, silných emocí a rozervanosti. Obdobný tón bergmanovského střihu se pro jeho tvorbu stal signifikantním, nikoli však výlučným, jelikož za svou více než čtyřicetiletou kariéru vystřídal množství žánrů a tematických rovin. Vždy jej však nejvíce zajímají lidé a jejich těžko uchopitelné vztahy.

Na mezinárodní mapu se poprvé zapsal coming of age dramatem Zappa (1983), uvedeným v canneské sekci Un certain regard. V tomto snímku pod podvratným hávem bezstarostné lyriky dětského světa rozkrývá bolest dospívání a rozdíly mezi sociálními skupinami na pozadí příběhu surového a citlivého přátelství tří chlapců. Tematicky pak volně navázal hudebními motivy protkaným filmem Tanči a křič (1984), kde problematizuje první velkou lásku a tyranské chování otce jedné z postav, jež doma vězní svou nemocnou ženu. August poetickým jazykem a kontrastní surovostí vytváří množství protikladů a nabízí pestrou paletu možných podob partnerských vztahů. V obou filmech vycházel z osobních zkušeností mladistvých let a zároveň se jedná o adaptace literárních předloh spisovatele Bjarne Reutera, který spolupracoval i na scénáři a byl pro Augusta klíčovým tvůrčím spolupracovníkem.

S ním pak August vytvořil i své vrcholné dílo Pelle Dobyvatel (1987), v němž představil svou další markantní polohu, a to historickou. Na příběhu švédských migrantů z konce 19. století portrétuje naději na lepší život v ostrém kontrastu s drsnou realitou a deziluzí. Snímek opět předkládá dětskýma očima a zpracovává něžný vztah otce a syna, zatímco na pozadí zachycuje běh dějin a tehdejší společenskou atmosféru. Za film získal svou první Zlatou palmu i Oscara a etabloval se jako mezinárodně úspěšný režisér s osobitým rukopisem, což mu otevřelo cestu k vyšším rozpočtům a spolupráci s mezinárodními hereckými hvězdami. Po pětileté pauze pak na základě scénáře Ingmara Bergmana, z jehož poetiky August celou kariéru čerpá, realizoval drama S nejlepšími úmysly (1992), v němž portrétuje vztah Bergmanových rodičů. Za hluboký a komorní portrét obdržel druhou Zlatou palmu.

Posléze se vrhl do výpravných mezinárodních koprodukcí a natočil například mezigenerační fresku Dům duchů (1993), akční thriller Stopy ve sněhu (1997) či adaptaci kanonického díla Victora Huga Bídníci (1998). I v zahraničí si však stále zachovával svou severskou poetiku a čerpal z literárních předloh, což je pro severské autory typické. Laskavou a hravou tvář ukázal při spolupráci s Georgem Lucasem, když natočil dvě části na tehdejší poměry výpravného a vysokorozpočtového televizního seriálu Mladý Indiana Jones (1992–1993). V něm zužitkoval své bohaté zkušenosti se zpracováváním světa dospívajících a prořízl jej hollywoodskou estetikou. Svou půvabnou naivitou má blízko k jeho rodinnému snímku Busterův svět (1984). V tuzemsku pak na festivalu v Karlových Varech zanechal stopu milostným dramatem z prostředí symfonického orchestru s názvem Píseň pro Martina (2001).

Po přelomu milénia tradičně objížděl přední festivaly a přehlídky, například se strhujícím a politické rozčarování tematizujícím Sbohem, Bafano (2007) či melodramatickou romancí z prostředí předních intelektuálů Noční vlak do Lisabonu (2013). Za zmínku stojí i fakt, že kolem roku 2011 byl jako první evropský tvůrce osloven Čínou, aby vybudoval filmové studio ve městě Hangzhou. U produkční společnosti Tianpeng Media působil jako umělecký šéf. Jako režisér však v Číně natočil pouze válečnou romanci Čínská vdova (2017), sledující individuální osudy během amerického leteckého útoku na Tokio, jemuž předcházel japonský útok na Pearl Harbor. V centru však stojí vztah amerického letce a čínské vdovy, kteří v sobě i přes jazykovou bariéru, nepřátelství svých národů a odlišnou kulturu naleznou silnou lásku a pouto.

Od roku 2018 po více než dvaceti letech na delší dobu zakotvil v rodném Dánsku a opět se zaměřuje na lokální tvorbu, s kterou pravidelně boduje na mezinárodních festivalech či získává tamní filmové ceny. Stále jde z projektu do projektu a v současnosti připravuje anglicky mluvenou minisérii o hraběti Monte Christovi. Byl oceněn dánským a švédským Královským řádem rytířství a také francouzským Řádem umění a literatury. Je ukázkovým příkladem severského filmaře, jenž dokáže skloubit diváckou vstřícnost, osobitou filmovou řeč a tematický přesah, které si udržel napříč množstvím mezinárodních koprodukcí. Jeho čerstvé melodrama Polibek (2022), které na SCANDI uvádíme, je mistrnou syntézou a ukázkou jeho dlouhodobé poetiky i oblíbených témat. Jde o typicky „augustovské dílo“, které vás spolehlivě emocionálně strhne.

Pleštil Martin

Setkejte se s Billem Augustem osobně na q&a po filmu Polibek.

Kino Lucerna | 22. 1. | 18:00 ➤ http://bit.ly/3H8nU7D 

Edison filmhub | 23. 1. | 19:00 ➤ https://bitly.ws/39awP